Czech version, sent by teacher Alena Holasova, Ostrava
O skoku Horymíra a jeho koně Šemíka z Vyšehradu do Vltavy
V dávných dobách panoval v Čechách kníže Křesomysl, který nade vše miloval zlato a stříbro. Rolníci opouštěli vesnice a pole, odcházeli kopat a rýžovat drahé kovy. Křesomysl je podporoval a poskytoval jim různé výhody. Pole pustla, zarůstala plevelem a křovím, rozrývala je divoká zvěř. Hrozila neúroda a hlad. Vesničané se vydali na Vyšehrad, prosit knížete, aby omezil práce v dolech i na rýžovištích, ale nebyli vyslyšeni.
Knížeti domlouval i mladý rytíř Horymír, kterému patřila tvrz a vesnice Neumětely. Připomněl knížeti, že sice bude mít plné pokladnice, ale nebude mít co jíst. Pro tuto smělost se na Horymíra rozhněval nejen kníže, ale i horníci. Přepadli Neumětely, a když nenašli rytíře, kterého chtěli zabít, vyrabovali a zapálili tvrz i vesnici.
Ráno přijel z Vyšehradu Horymír. Lidé ho prosili, aby jim pomohl zjednat spravedlnost u Křesomysla. Horymír dobře věděl, že by nic nepořídili. Řekl jim, že kníže je k prosbám lidu hluchý. Slíbil, že pokud se rozhodnou vzít spravedlnost do vlastních rukou, povede je.
V noci se sedláci ozbrojili cepy a kosami. Nepozorovaně se vplížili do osady horníků a zapálili ji. Pak se hnali k dolům. Zničili kutací zařízení a jámy zavalili balvany. Strhla se bitva a na obou stranách byli mrtví a zranění. Sedláci se po vykonané pomstě vrátili domů, jen Horymír uháněl na Vyšehrad, aby se vmísil do knížecí družiny a tak si opatřil alibi. Nebylo mu to ale nic platné. Brzy si přijeli stěžovat ke knížeti i horníci. Horymíra poznali a žádali, aby byl za svůj čin upálen. Křesomysl svolal radu starších a ta rozhodla, že jako šlechtic bude sťat vlastním mečem.
Před popravou vyslovil rytíř poslední přání. Chtěl se naposled projet na svém věrném Šemíkovi. Kníže vyhověl. Dal zavřít všechny brány. Na nádvoří přivedli ušlechtilého bílého koně. Šemík byl nejen krásný, ale i moudrý. Lidské řeči rozuměl a uměl prý i mluvit. Horymír ho pohladil a něco mu pošeptal do ucha. Pak se vyšvihl do sedla a dvakrát objel nádvoří. Když jel potřetí, zvolal: „Vzhůru, Šemíku! Vzhůru!“ Kůň se rozběhl k hradbám a mohutným skokem je přeskočil. Všichni si mysleli, že se Horymír roztříštil o Vyšehradskou skálu. Když přiběhli na hradby, užasli. Viděli, jak kůň plave se svým pánem přes Vltavu a pak rychle uhání proti proudu řeky k Neumětelům.
Kníže dovedl ocenit rytířovu odvahu a statečnost. Udělil mu milost a vyslal posly se vzkazem, aby se vrátil do jeho družiny. Horymír odpověděl, že přijede později, protože musí ošetřovat zraněného Šemíka. „Nemohu opustit toho, komu děkuji za svůj život“, řekl. Za tři dny Šemík uhynul. Horymír ho pochoval před vraty svého dvora a na hrob navalil místo pomníku velký kámen. Pak se vrátil ke knížeti na Vyšehrad.
Lidé z Neumětel i z okolí vždy Šemíkův pomník ctili. Když tudy za napoleonských válek táhli ruští vojáci, chtěli kámen odvalit a podívat se, jestli pod ním není ukrytý poklad. Vesničané jim v tom zabránili. O něco později dal pod kamenem kopat správce panství, ale nenašel kosti, ani poklad. Majitel panství, kníže Karel Schwarzenberg, ctil staré pověsti. Nad kamenem nechal postavit pavilonek s tímto nápisem: „V Neumětelích se věřilo a věří, že zde věrný kůň rytíře Horymíra, zakopán leží“.